Vojtěch Trubač jako výtvarník
Ve Smrčkově domě se do 16. 7. můžete seznámit s výtvarným dílem Vojtěcha Trubače z Klenovic (1943–2022), dlouholetého vedoucího dudáckého souboru Jitra Soběslav, který by letos oslavil 80. narozeniny. Kresby a grafiky z jeho krajinářské i abstraktní tvorby plní také katalog z naší edice představující výtvarníky regionu, který lze zakoupit na pokladnách.
Vojtěch Trubač
(30. 3. 1943 Klenovice – 10. 2. 2022 České Budějovice)
V Blatském muzeu se již nějakou dobu proslýchalo, že se Vojtěch Trubač, soukromý zemědělec z Klenovic známý především jako dudák a neúnavný „buditel“ lidové hudby na Soběslavsku, věnuje také výtvarné činnosti. Nikdo z kolegů ale nikdy žádný obraz Vojtěcha Trubače neviděl. Výtvarné dílo této nepřehlédnutelné osobnosti z Klenovic bylo obestřeno hávem neznámého, protože jeho tajemství dlouho střežil autor sám… Patrně za pomoci staré skříně či velkého šuplíku.
Na podzim roku 2021 jsem se s Vojtěchem Trubačem setkala poprvé a naposledy. Vysoký, štíhlý starší muž s ostře řezanými rysy a živýma zkoumavýma očima. Na první pohled houževnatý samorost. V náručí přinesl do muzea hromadu neroztříděných, trochu pomačkaných kreseb, grafik a akvarelů. Kromě toho množství skicáků a sešitků různých velikostí. Společně jsme se probírali jednotlivými papíry a já nestačila žasnout. Nešlo o díla nečekané kvality, a přesto bylo jasné, že obrázky jsou něčím mimořádné. Tak mimořádné jako autor sám. S Vojtěchem Trubačem jsme se dohodli na uspořádání výstavy k jeho 80. narozeninám. Na začátku února roku 2022 mi Vojtěch Trubač volal z nemocnice, „že si tam pobude jen pár dní a pak se setkáme, abychom vybrali obrazy na výstavu“. O týden později přišla smutná zpráva, že nečekaně zemřel.
Vojtěch Trubač se narodil do rodiny klenovických soukromých zemědělců Matěje a Anny Trubačových. Válečná doba jakoby předurčila složité a často strastiplné osudy tohoto mnoha hřivnami obdarovaného člověka. Na základní školu do Soběslavi nastoupil Vojtěch Trubač v roce 1949, v roce 1957 začal studovat soběslavské gymnázium, ale ještě tentýž školní rok byl donucen ze školy odejít, protože jeho dědeček odmítl vstoupit do družstva. Rodina se rozhodla odejít z Klenovic do Vřesné u Drahova, kde Vojtěch pracoval na státním statku. Střední škola se zdála být pro talentovaného studenta v nedohlednu. Nakonec se však Vojtěchu Trubačovi podařilo nastoupit na studium ekonomického oboru Zemědělské technické školy v Nových Hradech, které v roce 1963 úspěšně zakončil maturitou. Jestliže studium na střední zemědělské škole byla v tehdejších složitých politických poměrech šťastná shoda okolností, pak se fakt, že Vojtěch Trubač, syn perzekvovaného rolníka z Klenovic, mohl vystudovat tentýž obor na Vysoké škole zemědělské v Českých Budějovicích, rovnal zázraku. Jako zemědělský inženýr v oboru ekonomie se Vojtěch Trubač živil několik desítek let. V roce 1970 se oženil s Jiřinou Mikulovou, poté se jim narodili dva synové. V roce 1993 se po restitucích vrátil k práci na rodném statku, mimo jiné i proto, aby mohl trávit více času se zdravotně postiženým synem Vítkem. Celý život se věnoval hudbě, od dětství se učil na housle, jako samouk se v dospělosti naučil hrát na harmoniku a na dudy, zkoušel ale i jiné nástroje. Lidová hudba byla jeho vášní. Dlouhá léta stál v čele dudáckého souboru Jitra Soběslav a spolupracoval i s dětským folklórním souborem Dubínek ze Sezimova Ústí.
Výtvarná činnost Vojtěcha Trubače spadá především do let 1968–1973, tedy krátce před svatbou a před narozením prvního syna. Byla to krátká epizoda v jeho životě, nicméně výběr děl pro výstavu a katalog je dokladem Trubačova nesporného talentu, který bohužel nebyl dále rozvíjen. V době, kdy se výtvarné činnosti věnoval, to však dělal neúnavně a často. Podobně jako v hudbě i ve výtvarném umění chtěl Vojtěch Trubač všechno vyzkoušet. Zkoušel a experimentoval především s technikami a materiálem. Akvarel, kresba pastelkami, voskovkami, fixou, tempera, linoryt, papírořez, dřevořez, suchá jehla, mačkané papíry a textilie tištěné na grafickém lisu…Tematicky převládá krajina – především jihočeský venkov a přímořské oblasti. Svá díla Vojtěch Trubač často signoval, nikdy ale nepojmenoval.
Akvarely vybrané na výstavu jsou rozkročeny od drobnopisných krajinných vedut jihočeského venkova až po jen naznačené rozpité přírodní motivy nebo venkovská stavení v teplých pastelových barvách, do kterých se mísí různé tóny modře, červeně nebo syté žlutě. Množství těchto krajin, které se dochovalo ve skicácích a sešitech, působí jako deníkové záznamy nebo sny. Barevně ostřejší pastely se nesou v podobném duchu, naopak kresby voskovkami mají konkrétnější obrysy autorovi důvěrně známých míst z rodného kraje nebo vzpomínek z ciziny. Mozaiku Trubačových krajin doplňuje několik výrazně barevných temper na sololitu, na nichž jsou stromy a domy abstrahovány do nejzákladnějších až dětsky pojatých tvarů. Tematicky autora fascinovala i krajina industriální, silo v Dyníně skicoval hned v několika variantách jako kolorovanou perokresbu. Motiv nakonec vyryl a vytiskl i jako linoryt.
Zvláštní kapitolu Trubačova výtvarného díla tvoří soubor grafik, které se (snad kromě jednoho linorytu s motivem jihočeské vesnice a několika suchých jehel) zcela vymykají zbytku tvorby. Jde o sérii spíše drobných prací, které vznikly, co se techniky týče, evidentně jako experiment. Vojtěch Trubač mi při našem jediném setkání řekl, že „si tak zkoušel mačkat různé papíry a hadry namočené do barvy“, které následně tiskl na papír pravděpodobně na malém tiskařském lisu. Některé z grafik jsou kolorované obyčejnými vodovkami, na většinu ale používá jen černou barvu. Výsledkem je podivuhodný soubor abstraktních obrázků, které nechávají velký prostor pro imaginaci. Na různé materiály nanášel velké množství barvy nebo naopak barvu řídkou, což po obtisknutí vytváří organické struktury, které připomínají lišejníky, stromy nebo jiné přírodní útvary. Některé mačkané materiály obtištěné na žlutavé nebo šedavé papíry tvoří pozoruhodné tvary a obrazce, které vypadají jako horské krajiny na hony vzdálené jihočeské umírněné krajinné malebnosti. Autor tento svůj experiment evidentně nepovažoval za omyl, protože většinu z tisků signoval, některé i zapaspartoval.
Myslím, že Vojtěch Trubač by se usmíval, kdyby četl jakékoliv pokusy o uměnovědné rozbory svého díla. K výtvarnému umění ho nikdo nevedl, nestudoval na žádné umělecké škole, cestu si podobně jako ve všem, co v životě dělal a měl rád, prošlapával sám. Výtvarné dílo Vojtěcha Trubače není dílem geniálního dosud nepoznaného jihočeského umělce, má své kouzlo, ale i své meze. Přesto ho neváháme představit v našem muzeu, protože doplňuje mozaiku života pozoruhodné osobnosti, která má své nezastupitelné místo v novodobých dějinách Soběsl
Líza Faktorová, kurátorka výstavy a autorka katalogu