Jakub Vojta-Slukov (1847–1903) – rodák ze Zlukova ve službách Thálie
V rámci veselské zahradní slavnosti jsme v sobotu 29. 4. otevřeli výstavu věnovanou 120. výročí úmrtí kdysi slavného herce Prozatímního a Národního divadla Jakuba Vojty-Slukova, rodáka z nedalekého Zlukova a společensky angažované osobnosti 2. poloviny 19. století. Na výstavě jsou k vidění unikátní a v našem regionu dosud nevystavované fotografie a exponáty od hercovy vnučky Heleny Matouškové, z několika pražských institucí (Národního muzea, Národního divadla, Institutu umění – Divadelního ústavu a České obce sokolské), i z jižních Čech (z Prácheňského muzea v Písku, obce Zlukov, Římskokatolické farnosti ve Veselí a pochopitelně také Blatského, potažmo Husitského muzea). Vystaveny jsou i dva mimořádně cenné dobové divadelní kostýmy a také Cena Thálie, kterou od roku 1993 uděluje Herecká asociace, současná profesní organizace sdružující české herce a tedy svým způsobem nástupkyně Ústřední jednoty českého herectva, založené Jakubem Vojtou-Slukovem.
Na vernisáži moderované RNDr. Danielem Abazidem osobnost J. V.-Slukova přiblížil autor výstavy Mgr. Petr Šťovíček, promluvil též starosta Zlukova Jan Lacina a PhDr. Hanuš Jordan z Divadelního oddělení Národního muzea. Verše J. Vrchlického, J. S. Machara a J. Lukavského věnované Slukovovi přednesl Miroslav Čížek. Výstava ve Weisově domě potrvá až do konce července.
Zveme Vás na komentované prohlídky s autorem výstavy Mgr. Petrem Šťovíčkem, které proběhnou v pátek 28. 7. od 14 hodin a v neděli 30. 7. od 15 hodin.
Jakub Vojta-Slukov
Jakub Vojta se narodil 25. července 1847 jako deváté dítě do rodiny sedláka Tomáše Vojty a Anny Vojtové na statku čp. 17 „u Adamů“ ve Zlukově. Jméno obdržel po sv. Jakubovi, který měl svátek v den jeho narození. Jakub byl nadaným žákem soběslavské školy a následně studentem gymnázia v Jindřichově Hradci. Na studiích jej po smrti otce finančně podporoval starší bratr, kněz František. Když jednou Jakub přijel k bratrovi na prázdniny a přivezl si s sebou kufr plný knih o divadle, došlo k bratrskému rozkolu. Jakub se rozhodl odejít ze studií a dát se ke kočovnému divadlu. Záhy se stal divadelní hvězdou a miláčkem tehdejších médií. Noviny Tábor o něm pravidelně psaly a v jeho prospěch pořádaly finanční sbírky.
První divadelní představení odehrál v Třeboni 25. ledna 1865 v roli Miloty z Dědic v Hálkově hře Záviš z Falkenštejna u divadelní společnosti Františka Čížka. Zde mu také jeho kolega vymyslel umělecké jméno Slukov s vysvětlením, že „Dvě křestní jména jsou nesrozumitelná“. 16. ledna 1875 byl Slukov pozván ke zkoušce do Prozatímního divadla, vystoupil v roli hraběte Strahla v Kleistově Katince Heilbronské a hned byl angažován. V Prozatímním a následně Národním divadle odehrál celkem 26 sezon, během nichž vytvořil neuvěřitelných 428 postav v 2645 vystoupení.
Jakub Vojta Slukov byl mohutné postavy, mužně krásné tváře a zvučně deklamujícího hlasu. Uplatnil se v řadě úloh konverzačního charakteru, ale významně přispěl i při prosazování realistického repertoáru v Národním divadle. Byl rozený interpret mužně statečných zjevů, neohrožených, za svým přesvědčením hrdinně jdoucích a pro ně se i obětujících postav. Jeho vrcholnými výkony ze světového repertoáru byli Oidipus (ve hře Oidip král), Othello (Othello, mouřenín Benátský), Don Lorenzo de Avedaňo (Světec či blázen?) či Forman Henčl (ve stejnojmenné hře). V původních hrách jej kritika ocenila v roli Žižky (Žižkova smrt), Záviše z Falkenštejna (ve stejnojmenné hře), Prokopa Velikého (Lipany), kata Mydláře (Pražský žid), Budila (Služebník svého pána), Dohalského (Exullanti), Antonína (Vojnarka), Peška (Emigranti) a Strouhala (Svět malých lidí). 14. prosince 1901 se rolí císaře Františka Lotrinského ve hře Zkouška státníkova s Národním divadlem rozloučil jako herec, v sezoně 1901/1902 tam však ještě krátce působil jako režisér.
Po léčení tuberkulózy na jihu Evropy i na jihu Čech, konkrétně v Šimanově u Stráže nad Nežárkou, dostal nabídku vést pražské Lidové divadlo Urania, ze kterého se snažil vytvořit předměstské divadlo hrající převážně slovanské autory a cílící na běžného návštěvníka. Slukovova smrt byla velmi náhlá, jak svědčí i jeho poslední dopis odeslaný básníkovi Jaroslavu Vrchlickému a datovaný 18. březnem 1903, tedy dnem, kdy již nežil. Ještě večer před svou náhlou smrtí seděl s přáteli v kavárně Slavia.
Petr Šťovíček, autor výstavy